Někdo mi měl říct, že “Máma” od Luneticů je šíleně smutná písnička. Teď je to poprvé, co ji slyším a skoro mě rozplakala. Je to jistá forma sadomasochismu, poslouchat smutné písničky, nelíbí se mi to, ale dělám to.
První věc, co jsem se dozvěděla po příchodu domů, byla, že se tatínek chce zabít. Zase?! Už mě unavuje, jak to pořád vytahuje na povrch. Nedivím se, že jsem tak psychicky labilní, když můj otec, kterýmu je skoro půl století, si nedokáže pořádně srovnat všechny priority v hlavě. Z toho je mi doopravdy na nic. V kom jiném bych se měla vzhlížet, když ne v rodičích? Už ani nemám sílu si z toho dělat legraci. Nechci to moc hrotit, ale myslím, že jsou jisté věci, které by rodiče svým dětem říkat neměli.
Ve škole máme automaty na jídlo a pití, už od září. Objevila jsem tři poznatky, které mi nedají spát:
- Slané tyčky jsou v druhé řadě od shora. Těch řad je asi osm. Proč je nedají níž, když se ty tyčky po dopadu vždycky zlomí?
- Trubička, která vede vodu do automatu na kafe, ústí do chlapeckých WC. ( to mi řekla až Zang )
- Číslo 72 nefunguje.
Chtěla bych, abych nemusel hrát tu hru na předstírání, protože mi to nejde a trápí mě to.
Chtěla bych mít někoho, kdo by mě pochopil, aniž bych mu musela něco říkat.
Chtěla bych se umět radovat z toho, co mám a přestat být nešťastná z toho, co nemám.
A protože pořád něco chci, tak jednou skončím v pekle.
